Blahoslavený Hroznata

Velká část děje knihy Klášter smrti se odehrává v klášteře v Teplé, který nechal vystavět Hroznata. A kdo knihu četl ví, že je v ní i krátce prostřednictvím jednoho mnicha hovořeno. Podrobnější "životopis" o Hroznatovi si můžete přečíst níže...
Byl urozeného původu. Měl vztah k Panně Marii pro její ochranu. Oženil se, ale žena i syn mu zemřeli. Snažil se o účast v křižáckých výpravách a čtyřikrát byl v Římě. Na svých pozemcích v Teplé vystavěl klášter, uvedl do něho premonstráty ze Strahova. Druhý klášter nechal zbudovat v Chotěšově. Sám vstoupil do řádu a v Teplé byl určen za správce klášterního hospodářství. Při jedné cestě byl nepřáteli zajat a ve vězení v Kynšperku umučen hladem.

SPRAVEDLNOST ČESKÉHO RYTÍŘE

Spravedlnost a štědrost ve vztahu ke Kristově Církvi i vděčnost Vykupiteli a jeho Matce, která i nad námi drží svou ruku; to jsou ctnosti vzoru rytíře, premonstráta, kterého se v nich budu snažit následovat. A s myšlenkou na něj spojím i prosbu o jeho kanonizaci. Byl urozeného původu. Měl vztah k Panně Marii pro její ochranu. Oženil se, ale žena i syn mu zemřeli. Snažil se o účast v křižáckých výpravách a čtyřikrát byl v Římě. Na svých pozemcích v Teplé vystavěl klášter, uvedl do něho premonstráty ze Strahova. Druhý klášter nechal zbudovat v Chotěšově. Sám vstoupil do řádu a v Teplé byl určen za správce klášterního hospodářství. Při jedné cestě byl nepřáteli zajat a ve vězení v Kynšperku umučen hladem.

Pocházel z velmi významného rodu, který vlastnil rozsáhlé majetky v severozápadních Čechách. Podle historických pramenů uložených v tepelském klášteře se narodil kolem roku 1160, někteří životopisci však udávají dobu o 10 let později a jako místo narození Hroznětín. Jeho životopis byl prý sepsán až 40 let po jeho smrti, proto i některé pochybnosti z nedostatečně doložených informací.

Hroznatovým otcem byl Sazima z Krašova, předek hrabat z Gutštejna. Údajně zemřel v bitvě mezi nesvornými Přemyslovci 23. 1. 1179. Jeho matkou byla Dobroslava z Černínů a měl bratra Arnošta a sestry Vojslavu, Jitku a Idu. Jeho rod měl erb s trojím parožím.

Podle legendy se narodil na neznámém místě a zdánlivě mrtev. Jeho matka na radu pomocnice při porodu jej obětovala Pánu Ježíši a P. Marii, načež prý se ztuhlé novorozeně probralo k životu. Věrohodnější je to, že Panna Maria nad ním držela ochrannou ruku, když byl několikrát ohrožen na životě. Matkou byl veden k Mariánské úctě s připomínáním její ochrany. Tu prý viděla i ve chvíli, když Vojslavě za jízdy v otevřeném kočáře vypadl z náručí a neutrpěl úhony.

Za nejvýznamnější je uváděna jeho záchrana z řeky Visly. Poté co se jeho sestra Vojslava provdala za purkrabího Krakova Otu, část svého dětství prožil v Polsku. Tam také jako chlapec spadl do Visly. V řece prý nad svou hlavou uviděl ruce překrásné paní. V legendě je řečeno, že to bylo ve tři odpoledne a zatím co se rybáři marně snažili v řece chlapce najít, přiběhla Vojslava se zdatným plavcem. Ten prý až k večeru vytáhl Hroznatu ze dna za vlasy v přesvědčení, že musí být mrtvý. On však otevřel oči. Po vytažení z řeky učinil slib, že své ochranitelce prokáže zvláštní službu.

Po návratu do Čech se Hroznata vzdělával na úrovni bohatých a vynikal ve ctnostech i vážnosti. Vstoupil také do služeb u dvora. Knížetem-biskupem Jindřichem Břetislavem a Přemyslem (i za jeho kralování) byl oslovován jako přítel. Poddanými a chudými byl milován pro svou vlídnost i štědrost k potřebným. V dospělosti se oženil, po otci měl značný majetek na Perucku a na plzeňsku to prý bylo zas věno manželky či snad i odměna za službu u dvora. Viditelné a vrchovaté štěstí jakoby skončilo. Syn, který se mu narodil, brzy zemřel a po něm i žena. Byl to otřes jeho nadějí.

Hroznata se pak obrátil k nadějím nadpozemským. Jako pravý zbožný rytíř se rozhodl dát do služby Bohu. Tehdy, asi kolem roku 1190 se v Čechách dozvěděli, že se někteří rodáci vyznamenali ve třetí křížové výpravě vedené Děpoldem. Hroznata si vzpomněl na slib z chlapeckých let a na výpravu se vydal také. Předpokládá se, že se jednalo o zařazení dílčího tažení vedeného Leopoldem Rakouským. Přes zimu 1990-91 v Zadaru Hroznata poznal jak nepřipravené je vojsko a jak prvotní nadšení mnohých vůdců mizí v osobních a ziskuchtivých sporech. Po nedobrých zkušenostech se on jako i někteří jiní znechucen a s lítostí odvrátil od výpravy, s níž směřoval ke Svaté zemi. Výprava ztroskotala u Akkonu, kterého sice dobyla, ale nakazila se morovou epidémií.

Hroznata ve zdraví dorazil do Říma za stařičkým papežem Celestinem III., který po vyslechnutí našeho rytíře mu zřejmě jeho slib změnil na jiný dobrý skutek. Hroznata po návratu do vlasti, roku 1193, kdy nastoupil Jindřich Břetislav i jako vévoda, založil v Teplé klášter ke cti Matky Boží P. Marie. Místo zvolil Hroznata nedaleko svého západočeského hradu s rozhodnutím předat ho po vybavení premonstrátům. Legenda vypráví, že na stavbě i sám s dělníky pracoval. A po třech letech budování byl klášter obsazen 12 řeholníky ze Strahova i s opatem.

Zřejmě chtěl Hroznata uskutečnit i původní záměr služby v křížovém tažení, neboť když v prosinci 1195 se dojednávala další křížová výprava, nezůstal pozadu. Nakonec před odchodem napsal závěť, v níž zejména Teplou s veškerým příslušenstvím věnoval řeholním bratřím, kteří v ní budou složit Bohu a Panně Marii. Se svou bojovou družinou dorazil k Římu na začátku srpna 1197. Papež Celestin III. vyhověl jeho prosbám a opatu v Teplé udělil právo k nošení mitry a berly, které tehdy nebylo běžné a Teplou vzal pod papežskou ochranu. V Apulii se pak Hroznata zařadil do křižáckého vojska 32letého císaře Jindřicha, ale vzápětí pro Jindřichovu náhlou smrt z výpravy sešlo. Jinde se uvádí jako důvod návratu zpráva o smrti Jindřicha Břetislava s následnými obavami z občanské války kvůli předpokládaným změnám na trůnu. A k návratu snad do třetice mělo přispět vypuknutí moru v křižáckých korábech. Zpáteční cestu konal Hroznata zase přes Řím, kde slíbil postavit další klášter, který vystavěl v Chotěšově pro ženy.

Po velkém zvažování, vzhledem k pocitu odpovědnosti za stav klášterů, zejména jejich ochrany, se Hroznata odhodlal jít cestou k řeholní dokonalosti. Ještě v roce 1202 navštívil papeže, kterým byl Inocenc III. Vypověděl mu celý příběh svého života, prý i s trojí záchranou od P. Marií a dosáhl obnovy papežské ochrany Teplé. Byl ujištěn o právoplatné záměně slibů i o vyšší hodnotě ustavičného slibu, který se chystal v řádu složit. Pak se nechal obléci do premonstrátského oděvu. Noviciát začal v Římě a řeholní sliby pravděpodobně složil až v Teplé.

Po návratu jako řeholník navštívil krále Přemysla Otakara I. a uspořádal majetkové poměry. V Tepelském klášteře chtěl patřit mezi nejposlednější bratry. Tam vše řídil opat Jan, který se rozhodl vložit vnější záležitosti kláštera na Hroznatu a ten se podrobil. Jako správce byl nazýván proboštem, i když nešlo o hodnost získanou svěcením. Potvrzením řádového majetku, vydaném papežem r. 1203, se snažil čelit libovůli lakotných sousedů. Přesto klášter trpěl nájezdy. U krále dalším krokem vymohl, že obyvatelé Teplé nepodléhali župním úřadům, ale zemskému soudu v Praze a také to, že daně nemusely jít do královské komory, ale vše náleželo klášteru. V roce 1217 vznikly rozepře s biskupem Ondřejem, který neoprávněně žádal desátky, jenž jeho předchůdce Daniel natrvalo prominul. Došlo na klatbu nad Janem a papežem Honoriem III. byl Hroznata vybrán za rozhodčího. I když byl Jan osvobozen, z neznámých příčin pak Hroznatu pronásledoval a činil mu příkoří, které ten snášel s trpělivostí a oddaností až se vše po návštěvě v Chotěšově uklidnilo.

V té době však už v duši cítil předtuchu blízké smrti. Před cestou na klášterní statek v Hroznětíně, 4. 5. 1217, přijal svaté svátosti, jakoby šlo o poslední přijetí, a opatovo požehnání. Při loučení s bratry prosil o modlitbu.

Podle snad nejstarších životopisů byl sledován někým, koho si znepřátelil tím, že mužně bránil majetek klášterů. Jím byl zajat, odvlečen do Německa a tam týrán, mimo jiné hladem a žízní s nadějí na zaplacení výkupného. Protiprávní útoky na církevní majetek byly považovány za zločin proti Bohu. Hroznata byl obhájcem práv a byl uznán jako mučedník pro spravedlnost. Byl by jím jak v případě šlechtických sporů o majetek, který pro klášter hájil i podle odlišné verze o loupeživých rytířích. Místem jeho věznění a smrti hladem je Kynšperk na hranicích Chebska. V jeho okolí se však vyskytují dva hrady a prý by mohlo jít i o Kunžvart, kde se dokonce ukazovalo i domnělé Hroznatovo vězení. Premonstráti a příbuzní se o něm dozvěděli až od uprchlého vězně a výkupné bylo dodáno pozdě. Někde se ale uvádí, že Hroznata nespravedlivé výkupné nechtěl dovolit zaplatit a raději přijal mučednickou smrt ve vězení.

Hroznatovo tělo bylo uložené v dřevěné a kamenné rakvi před hlavním oltářem v Teplé. V Teplé i v Chotěšově se 14. červenec již ve XIV. století slavil jako zasvěcený svátek Hroznaty. Je v premonstrátském misálu z r.1385, ordinář ze 1458 má jeho svátek jako Tripelex. Při nových zásadách pro svatořečení v r. 1634 se na něj nevztahoval zákaz kultu, ale výjimka pro trvání delší sta let. Přesto se tepelští opati pustili v XVII. stol. do beatifikačního procesu podle přísných pravidel, který nebyl úspěšný. Chyba byla, že vše nešlo přes diecézního biskupa a při druhé cestě vše ztroskotalo na prohlášení pražského vikáře, který prohlásil podklady za nedostatečné. K oficiálnímu blahořečení tedy došlo až 16. 9. 1897 papežem Lvem XIII. s uznáním za mučedníka. V dalším roce bylo 9. 7. Hroznatovo tělo z původního místa vyzdviženo a uloženo na postraním oltáři při evangelní straně klášterního kostela, dnes v relikviáři Zvěstování Páně v Teplé.

Po vzniku plzeňské diecéze v roce 1993 byl blahoslavený Hroznata papežem Janem Pavlem II. ustanoven jejím patronem a při diecézní pouti do kláštera v Teplé, dne 11. 9. 2004, plzeňský biskup František Radkovský oficiálně zahájil diecézní proces jeho svatořečení.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Spravedlnost a štědrost ve vztahu ke Kristově Církvi i vděčnost Vykupiteli a jeho Matce, která i nad námi drží svou ruku; to jsou ctnosti vzoru rytíře, premonstráta, kterého se v nich budu snažit následovat. A s myšlenkou na něj spojím i prosbu o jeho kanonizaci.

Bože, Tys ukázal blahoslavenému Hroznatovi cestu od světského přepychu k následování kříže, a on se z lásky k Tobě vzdal všeho majetku a dal v oběť svůj život; dej, ať se řídíme příkladem jeho lásky a statečnosti a spolu s ním dosáhneme věčné slávy v nebi. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba z breviáře)

Prosebná modlitba (s církevním schválením):

Bože, náš Stvořiteli, Ty jsi nám dal svého Syna Ježíše Krista, aby nás naučil jak Tě máme poznávat a milovat. Ty jsi dával svého svatého Ducha blahoslavenému Hroznatovi, aby pochopil a zcela přijal evangelium a tak následoval chudého a trpělivého Krista v radostné službě bližním ve Tvé Církvi. On posilován Tvou milostí, zůstal Ti věrný v těžkostech života a oslavil Tě mučednickou smrtí pro spravedlnost. Popřej nám, ať se můžeme podílet na jeho slávě, kterou má v nebi u Tebe a vyslyš naši snažnou prosbu, aby se společenství věřících na zemi mohlo radovat z jeho svatořečení.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i na věky věků. Amen.

Maria, Matko Spasitele a Královno všech svatých, vypros nám nové kněze, řeholníky a křesťanské rodiny. Blahoslavený Hroznato, oroduj za nás!