Příběh z dávných dob

Tento příběh průběžně neustále doplňuji. Možná z toho jednou bude něco víc, jak pár odstavců...

Léto l.p. 1095

Kůň pomalu našlapoval po lesní cestě směřující k nedaleké vsi. Jezdec sedící v jeho sedle, se nemohl dočkat, až spatří její siluetu. Těšil se, jak si po dlouhých dnech strávených na koňském hřbetě, konečně odpočine. Neměl rád cestování. Koně ještě míň. Musel zastavit. Sesedl ze svého hnědáka a protáhl se. Zadek mu dřevěněl. Kdyby to nerozporovalo s jeho zásadami a přesvědčením, jistě by zaklel. Brzy bude šero a on se potřebuje dostat do vsi před setměním. Tento hustý les nebyl vhodným místem pro přespání. Bál se.

Z kapsy svého pláště vytáhl dřevěný kříž. Poklekl a v tichosti se začal modlit. Cítil, jak se jeho kolena boří do mechu a on se zlehka propadá níž a níž vlhku lesa. Kůň neklidně frkal a muž měl co dělat, aby udržel své myšlenky nad modlitbou.

"Svatý archanděli Rafaeli, ochránce všech pocestných, doprovázej nás se svými an­dělskými sbory a zachraň nás ze všech ná­strah temnot. Ochraňuj na každé naší ces­tě nás i všechny, s nimiž se potkáme. Svatý archanděli Michaeli, chraň nás před mocnostmi temnot a na naše prosby a na přímluvu našich andělů strážných svrhni je do propasti pekla, aby neuškodily nám ani těm, kdo jsou na cestě s námi." Odříkával polohlasem muž.

Šumění nedaleké říčky tekoucí až k nevelkému rybníku ve vesnici spolu se zvuky lesa a zpěvu ptáků ho naprosto ohlušily. Neslyšel tak tichý příchod muže, který ho sledoval už pěkných pár kilometrů skrytý v houštinách lesa.

Ten muž čekal na příležitost, která se s posledním odpočinkem jezdce konečně naskytla. Cestování v sedle a jeho nepohodlí společně s nutkavou touhou odříkat pár veršů z bible se modlícímu stalo osudným.

Vrah přistoupil zezadu k mnichovi. Jednou rukou mu přizdvihl pod bradou hlavu a druhou, ve které držel dlouhý nůž, udělal rychlý pohyb kolem krku. Ostrá čepel muži v děsivé vteřině zmatení prořízla hrdlo a on se dusil vlastní teplou krví nechápaje, co se to děje.

Vrah počkal, až zmiznou poslední záškuby života z jeho objeti. Pak mrtvolu odtáhl hloub do lesa, kde ji svlečenou nechal napospas vlkům a supům. Obral svou oběť o pár drobných mincí a přívěšek s křížem a vydal se do lesa ke svému koni a s radostí z dobrého lupu vyrazil od místa tragédie.

Ve vesnici se už stmívalo. Sedlák Jirka nervózně pobíhal kolem svého domku a vyhlížel neustále na cestu směřující k lesu. Čekal na svého kamaráda, který u měl pomoci se sklízením úrody, aby měl dostatek zásob na zimu. Před několika dny se v nedalekém městě, kde byl prodat několik kusů kuřat ze svého chovu, u džbánu piva domluvily. Vždy, když se domluvily s jeho kamarádem, tak to platilo. I když to byl řeholník, jako mladí si spolu hrávali a stále se navštěvovali, i když každý šel jinou cestou.

Muselo se stát něco zlověstného. Začala se do sedláka vkrádat zlá předtucha.

Sedlák se vrátil do svého domku. Byla to chaloupka o jedné místnosti, které vévodil velký stůl s kamny. Vzal do ruky svícen, který plápolal jasným teplým světlem, a vydal se pomalu po pěšině do lesa. Mrazení v zádech neustávalo, ale stále věřil, že se jeho kamarád jen někde zdržel.

Les byl hustý a v nastávajícím šeru se z něj začali ozývat podivné strašidelné zvuky. Kvílení větrů v korunách stromů, praskání větví pod našlapujícími zvířaty a vytí vlků. Sedlák si neuvědomoval, jak mu buší srdce, když spatřil mezi větvemi čouhat kus povědomého oblečení, s přerývavým dechem se k tomu místu rozeběhl. Jakmile spatřil prořízlé hrdlo svého známého, vyjekl hrůzou. Začal se slzami v očích z mrtvoly odhazovat větve a hlasitě křičel.

Jeho pláč se mísil s vytím vlků, který neustále sílil. To si po chvíli začal uvědomovat i sedlák a když se porozhlédl kolem sebe, Viděl několik šedivých zvířat, jak na něj vyceňují zuby a jejich hřbet se ježil tak, že jejich zlověstné stíny působily jako ďábelské hřívy. Sedlák opatrně vstal. Jeho jedinou šancí bylo vyšplhat na strom, který byl pár kroků. Vlci se rozeběhli, jako kdyby tušily záměr své oběti. Sedlák proti nim mrštil svícen a rychle se začal sápat po větvích vzhůru. Horký vosk jednoho vlka zasáhl do čenichu a to ho ještě více rozzuřilo. Vlk vyskočil a chňapl po noze sedláka, snažícího se vyšplhat na další větev. Ostatní vlci se přidali k útoku a hrozivými zvuky přiváděli sedláka do stavu absolutního zoufalství.

Popálený vlk se zaryl sedlákovi do lítka a ten s velkou bolestí spadl na záda. Vlci se seběhli a začali se po své kořisti sápat. Muž, který ještě před chvílí křičel bolestí nad ztrátou milovaného kamaráda, nyní křičel strachy z vlastní smrti, která se blížila v bolestivých kusadlech šedých vlků.

V okamžiku, kdy sedlák spatřil kusadla vlka, která se chystají zakousnout se do jeho krku, uslyšel podivný svist vzduchu a zvláštní vití jednoho z vlků. Kusadla se přibližovala. Další zaúpění vlka. Sedlák zavřel oči hrůzou a čekal bolestivý odchod k pánu Bohu.

Drápy se mu zaryly do košile a ucítil teplo a vlhko. Jeho tělo bylo těžké. Tak tedy vypadá smrt? Pomyslel si. Nedokázal otevřít oči. Byl to konec.

"Vstávej člověče" Najednou se ozvalo a někdo se sedláka snažil zvednout na nohy. V tom okamžiku sedlák otevřel oči, a zjistil, že je celý od krve a leží na něm bezhlavé tělo vlka, z kterého proudí krev. Rychle se odtáhl a opřel záda o strom a sledoval ten výjev kolem sebe. Před chvílí kolem sebe měl tlupu smrtících bestií, které jsou nyní mrtvé. Mladá lučištnice v černé kápi z mrtvol vytahuje šípy a dává si je o svého koženého toulce. Vedle něj stojí rytíř se zakrváceným mečem, který se mu snaží pomoci na nohy.

Sedlák vstal a rozklepaný ukázal na místo, kde ležel jeho kamarád. Lučištnice s rytířem přešli k tělu a opatrně si ho prohlédly. "Vražda" řekla lučištnice a otočila se k sedlákovi.

"Měl bys jít s námi do vesnice, jdeme tím směrem". "Ano, určitě, vždyť já tam bydlím" pronesl sedlák a snažil se z rukou seškrábat usychající vlčí krev.

Lučištnice, rytíř a sedlák jdou po pěšině do vesnice.

V ten stejný okamžik, kdy našel sedlák mrtvého svého přítele, se v opatství, ve kterém onen přítel žil, rozezněl zvon k večerní modlitbě. Mnich Jan, který sdílel s mrtvým celu, se v tichosti postavil před oltář a poklekl na kamennou zem. Odříkal otčenáš a vydal se na večeři za svým představeným, který si ho na dnešní noc vyžádal k rozpravě. Jan patřil k těm několika mladým členům řádu, který v opatství sídlil už dvě staletí. Mezi jeho přednosti patřila neskonalá touha po vědění a tak četl veškeré spisky, které se mu podařilo v policích opatské knihovny najít.

U opata dostal teplou polévku a červené víno. Po jídle se usadil vedle opata a ten pronesl: "Náš Svatý otec svolal do města Clermmont koncil a já bych byl rád, kdyby ses jej za naše opatství zúčastnil, přijmeš tu výzvu? Cesta bude dlouhá a plná nástrah. Ale jakožto skvělý řečník, budeš pro disputaci užitečnější, jak kdejaký starší bratr. Přijmeš tuto nebezpečnou cestu přes celou zemi?" Zeptal se vážně opat.

Jan na stole vedle opatovy bible spatřil dvě zajímavé knihy s latinskými názvy. Jedna nesla název O čarodějnictví a druhá Saracéni. Zajímavé čtivo pro představeného našeho kláštera, pomyslel si.

Sedlák, jdoucí podpíraný z každé strany jedním ze svých zachránců byl silně otřesen hrůzným nálezem svého přítele i šokujícími událostmi, kdy byl neznámými ozbrojenci vyrván z chřtánu smrti doslova v posledním okamžiku. Jeho prostý oděv potřísněný krví v šeru zapadajícího slunce se proti rudým paprskům jevil jako velké pohyblivé plátno, na které mistr malíř začal kreslit temně rudou barvou řeku smrti. Jeho prostý domek stál na okraji vesnice a když se přiblížily k jeho polím, které neví, jak se mu podaří obdělat zraněný a bez pomoci, Nabídl svým zachráncům nocleh a něco málo k snědku z jeho skromných zásob.

"Dovolte mi, krásná neznámá", otočil se na lučištnici, která ho svou rukou pevně držela za levou paži a stále roztřeseným hlasem pokračoval: "abych vás pozval na skromnou večeři a džbánek piva, které si sám vyrábím. Jistě nepohrdnete nocí strávenou u ohně a v suchu" dodal ještě a pomalými kroky se pokusil dojít sám ke dveřím svého domu, aby otevřel svým zachráncům dveře.

Za plotem, který byl ze starých dřevěných větví, umístěným pouze v zadní části pozemku, aby oddělil sedlákův a sousedův pozemek, se na celý výjev dívalo několik malých dětí hrajících si s kamínky. Když uviděli souseda sotva chodícího a celého od krve, s hrůzou odběhli do domku.

"Rádi přijmeme tvou nabídku, stejně bychom museli někde přenocovat a dát si něco do žaludku, to nás potěší také", řekl svým hrubým hlasem ozbrojenec a vešel za sedlákem společně s lučištnicí do domu, jehož jedinou místnost zkrášloval dřevěný stůl s lavicí a malá kamenná pec, u které byly kožešiny, e kterých sedlák evidentně spal.

Na protilehlé straně místnosti, bylo na zemi položeno několik dřevěných soudků. Sedlák, když viděl, jak se jeho společníci s údivem dívají, jak z jednoho soudku za pomocí skleněných baněk neustále probublává vzduch skrz vodu v bance připevněné na soudek, ihned začal s výkladem: "Zde je má veliká záliba. Vařím si sám kvašený nápoj z přebytků ječmene a přidávám do toho ještě několik surovin, které mi rostou za domem. Chutná to jako pivo, ochutnejte" Dopověděl s nadšením a ze sudu, který stál v rohu nabral do korbele tekutinu. Lučištnice se napila a předala to svému příteli. Oba dva se rozzářili nadšením. "Výborné, to si dáme oba líbit!" řekl muž a pousmál se.

Když po několika minutách příprav jídla a výměny šatů za čisté sedlák přisedl ke stolu, společně se pustily do jídla a pití. "Děkuji vám ještě jednou z celého srdce" už klidnějším toném v hlase spustil sedlák. "Žiji v tomto kraji od mládí. Nemám už nikoho, poslední můj známý skončil", zasekl se a se zármutkem a sklopenou hlavou zdrceným hlasem pokračoval: "však jste to viděli taky".

Lučištnice ho chytla za pokousanou ruku a snažila se ho pohladit. Sedlák ucukl a poodsedl si kousek bokem a šlo vidět, že se mu derou slzy do očí.
"Nechtěla jsem tě nějak urazit" řekla lučištnice a odvrátila od sedláka zrak. Upila ze svého piva a dívala se z okna ven na měsíc, který ozařoval celou krajinu. Viděla, jak se ve větru hýbe sedlákovo obilí i ševelící koruny stromů nedalekého lesa. Viděla i jezde na koni, který projížděl krajinou a blížil se k jejich domu.

"Nezlob se, krásná paní, já to nemyslel zle, ale kdysi jsem dal slib Bohu, že už se nikdy nedotknu ženy. Kdysi jsem měl manželku, ale při porodu zemřela i s naším synem, a já se rozhodl na jejich památku dát Bohu tento slib" řekl a ukázal na obrázek, který měl na stěně u kožešin, kde spal. Na obrázku byla tuží namalována krásná dívka s úsměvem tak kouzelným, že se i lučištnici rozevřely rty v úsměv.

"Zítra vyrážíme na hrad. Máme tam schůzku s královským místodržícím, který má pro nás nějaký úkol. Jestli chceš opustit tuto vesnici, můžeš se k nám přidat. Naučíme tě ovládat zbraně. Nebude to lehký život, ale rozhodně nezemřeš hlady, jako tady. Se svým stavem a bez pomoci, kterou ti bohužel já s Renatou nemůžeme dát, nesklidíš úrodu a budeš živořit." domluvil muž a nalil si další pivo do svého krku.

"Co blbneš? Vždyť jsme rádi, že se uživíme dva!" , osočila se lučištnice na svého společníka a podívala se na sedláka. "Vždyť tento chudák" ukázala na sedláka skrčeného na lavici s hlavou v dlaních, "Vždyť tento chudák je rád že se drží na nohách. Bude nám překážet a obírat nás o to málo, co dostáváme."

Práskla s dveřmi a šla se projít po cestě ven na čerství vzduch.

"Má pravdu" zavzlykal sedlák a s třesoucí rukou se napil pořádnou dávkou piva.

"To sice má, ale my stejně potřebujeme na nadcházející akci třetího člena a ty jsi skvělá volba. Vše se naučíš a nebudeš nám do věcí kecat. Můžeš se stát válečníkem. Tak se rozmysli. Za úsvitu vyrážíme" Drsným tónem pronesl k sedlákovi muž, lehl si na tvrdou lavici a zakryl si hlavu kápí.

Kůň, který před chvílí vezl jezdce, kterého zahlédla Renata, stál přivázaný u sloupu domu který sousedil se sedlákovým. Renata koně pohladila, aby se uklidnil a nedělal svým ržáním hluk. Přistoupila k oknu a potajmu se dívala do svící osvětlené světnice. V posteli ležela nějaká osoba a kolem stolu sedělo - jedna- dva- tři- šest. Napočítala šest dětí a velký statný muž, který na kamnech v hrnci něco vařil. Děti, evidentně hladné, se těšily na porci kaše, kterou jim nabíral muž a hned se vrhly na ni. Muž odložil nádobí a nejedl. Přiklekl k posteli a chytil za ruku osobu. Osoba otočila hlavu a snažila se pousmát. Byla to žena. Evidentně nemocná.

Muž sklopil hlavu, políbil ji po ruce a s velkými slzami své ženě začal vypravovat: "Dnes jsem spáchal strašný čin, abych sehnal peníze na felčara má lásko" , Nedokázal se jí podívat do očí. Vytáhl z pod pláště váček s mincemi, které ukradl muži, kterému v lese podřezal hrdlo a přívěsek s dřevěným křížem. Žena váček odstrčila a z posledních sil zakřičela: "Co jsi to provedl"! Otočila hlavu a její ruka pustila mužovu. Ten se rozplakal ještě víc a sáček s mincemi hodil proti zdi. Při nárazu se roztrhl a mince zacinkaly při pádu na podlahu. Děti, které již dojedly se nechápavě podívaly na kutálející se stříbrné mince a v místnosti nastalo hrobové ticho protkané pláčem velkého muže, který se schoulený u své nemocné ženy nedokázal zbavit strašného pocitu, který mu způsobovalo svědomí. Stal se vrahem. Vyvrhelem společnosti a ohrozil svým činem nejen sebe, ale i svou rodinu.

V ruce stiskl kříž a ostrá hrana se mu zaryla do dlaně tak hluboko, až mu začala kapat krev.

"Zmiz z tohoto domu, zrůdo. " zasyčela žena na plačícího muže, který se třásl při pohledu na své zakrvácené ruce.

Lučištnice vše vyslechla a došlo jí, kdo onen muž je. Potichu se vrátila k chalupě sedláka a schovala se do stínu domu, kde se za pomocí svého černého pláště krásně zamaskovala. Sledovala sousedův dům. Nechtěla jít do místnosti, kde zanechala opilého společníka a zdrceného sedláka.

Delší dobu se nic nedělo a zvuky noci lučištnici téměř uspali. Z nevědomí ji probral až vrzavý pant dveří, které se otevřeli u sousedů. Z domu, který už byl také zahalen tmou a tichým pospáváním dětí, opatrně vyšel muž. Pohladil koně a odvázal ho. Podíval se oknem do vnitř, kde viděl děti spící se svou matkou. Vydechl a s žalem se otočil, aby odjel co nejdál to šlo. Když se otočil, spatřil něco lesklého a zarazil se. Na krční tepně ho studila chladná ocel nějaké ženy. "Teď půjdeš pomalu se mnou a nevydáš jedinou hlásku" poručila Renata a výhružně přimáčkla ostří své dýky ke krku muže ještě víc. Muž jen přikývl a v duchu se říkal, že už to bude mít aspoň za sebou.

Když se sedlák ráno vzbudil dolámaný a prochladlý, jak usnul na lavici u stolu, spatřil lučištnici zabalenou v jeho kožešinách u pece, jak klidně spí. Druhý muž už byl vzhůru a usmál se na něj.

"Dej si lok toho piva, to tě probere" usmál se a podával korbel sedlákovi. Hluk jeho chraplavého smíchu probral i Renatu a ta rychle vyskočila.

Přistoupila k oběma mužům a každému dala facku a vylila pivo na zem. "Takhle to daleko nedotáhneme" pronesla směrem k vytočenému společníkovi. "Pojďte za mnou, mám pro vás překvapení" Otočila se a aniž by cokoliv dodala, vyšla ven ze dveří. Její silueta ve dveřích, když jimi procházela, byla proti rannímu slunci jako obrázek krásné Venuše. Plášť ji jemně vlál ve větru a ona tam stála a čekala. Muž si všiml, jak se na ten výjev zasněně sedlák dívá. Poplácal ho po ramení a usmál se: "Radši pojď, než se nasere."

Udělal pár kroků a byl venku. Sedlák se také zvedl a když došel k nim, nechápal, co se to děje. U stromu byl s roubíkem v puse svázaný jeho soused. "Zadrž"! okřikla lučištnice sedláka, když viděla, že chce pronést protest proti držení toho muže.

Poznáváš ten přívěšek? Ukázala sedlákovi přívěšek s křížem, který soused den před tím ukradl společně s měšcem jeho kamarádovi, když ho zabil. Sedlák se podíval nechápavě do očí svého souseda, který se slzami v očích sledoval, sedlákovo prozření. "Proč, Františku? Co jsi to provedl?" Zhrouceně vyřkl otázku sedlák a nečekal na odpověď. Udělal dva kroky vpřed a než jej stačil někdo zadržet, kopl do hlavy souseda tak, že muž omdlel a vypadlo mu několik zubů.

"Snad jsi ho ty blázne nezabil, nebo místo něj pověsí tebe!" Rozohnil se na sedláka ozbrojenec. "Naložíme ho na koně a pojede s námi na hrad, kde se o něj postará rychtář." dodala lučištnice a chytla bezvládného muže za nohy. Oba dva se na ni dívaly.

"Tak sakra pojďte mi pomoct, vždyť váží jak já dvakrát!" Zasyčela směrem k mužům a ti se rychle rozhýbali.

Za několik minut byla lučištnice i její společník připraveni k odchodu. "Tak co, nerozmyslíš si to ještě? Na našich výpravách bys byl užitečný", klidným hlasem, který do té doby sedlák neznal, pronesl muž a aniž by čekal na odpověď, otočil se společně s lučištnicí odcházeli po pěšině společně se zajatcem ležícím na koni směrem k nedalekému hradu, který se majestátně tyčil už z dálky do okolí.

"Já to nějak přežiju jako vždycky" zamumlal pro sebe sedlák a vrátil se do své chalupy.

Sedl si ke stolu a začal se opíjet.

Pod kopyty koně se kamenná dlažba hlasitě ozývala a dávala najevo nelibost, že musí snášet velké zvíře s těžkým nákladem svým klapáním. To klapání probralo z bezvědomí i muže svázaného na onom koni. Otevřel napuchlé oko a spatřil, že projíždí hradní branou. Je zle, pomyslel si. Pozoroval přes krví zakalené oči ruch hradního dění. Ozbrojence na stráži i v tréninkových postojích. Muže a ženy, kteří se starali o hradní posádku a zvířata snažící se urvat kousek zrní z podlahy. Uviděl také zamřížovaná okna došlo mu, kde bude trávit zbytek života.

Vládce tohoto panství Hugo se zamyšleně díval z okna a přemýšlel o nadcházejícím koncilu, který se chystá v Clermontu. Poslední dobou se do země dostávaly různé informace o velkých ztrátách území v zámoří a rozpínání bezvěrců a jejich útocích na křesťanský svět. Dle informací, které se mu donášejí, chce Svatý otec něco podniknout, ale nikdo neví co. Proto je celá země, celý křesťanský svět na nohou a čeká, co se na koncilu dohodne. Papež Urban II. je muž činu, ale válku si papež nemůže dovolit. Další myšlenky se Hugovi rozplynuly, když uviděl zvláštní náklad, který vezl kůň ozbrojence a lučištnice. Svázaný mohutný muž se evidentně probral a začal se rozhlížet opatrně kolem. V jeho tváři byl vidět smutek.

Hugo oděný ve svém varkoči zdobeném vyšívaným znakem jeho rodu zvedl ruku a gestem přivolal sluhu. "přiveďte mi ty dva ozbrojence a toho svázaného" ukázal z okna směrem ke koni a sluha se decentně podíval z okna. Pár strážných v komnatě se postavilo na svá místa a napřímila svá kopí vzhůru ke stropu, když si Hugo usedal do svého mohutného dřevěného křesla s vyřezávanými motivy jeho rodu. Do sálu vstoupil jako první válečník, krok za ním Renata táhnoucí na provazu za svázané ruce muže s velkými podlitinami v obličeji.

"Co jste zač?" zeptal se napřímo vladař a pokynul strážným, aby zavřeli dveře za nimi. Lučištnice se společně se svým společníkem poklonila a prudce škubla za provaz, aby poklekl i vězeň.

Ten s těžkým žuchnutím dopadl na kolena a zaječel bolestí, když se jeho kloub setkal s prudkým nárazem s kamenem na podlaze.

"Já jsem Renata z Bautsche, toto je můj společník Jarda. Oba dva jsme již několik let lovci zločinců a námezdními vojáky. Tento muž je náš zajatec a vrah, který v lese nedaleko zavraždil mnicha. Přivezli jsme ho k vám, pane, aby byl předán spravedlnosti" Řekla zdvořile Renata a Společně se svým druhem se znovu uklonila.

"Je pravda vše, co říká tato sličná lučištnice? Jaké je tvé jméno?" Přistoupil k zajatci vládce a pohladil svou dlaní Renatu po tváři. ta se snažil ucuknout, ale Jarda ji rychlým gestem zakázal uhnout před vladařovou rukou. Hugo obcházel skupinu kolem dokola a pečlivě je zkoumal. "Tak jsi vrah nebo ne?" vyřkl znovu otázku směrem k vrahovi a kopl ho jemně svou vysokou koženou botou do stehna.

"Ano pane, udělal jsem strašlivý skutek. Jsem zde po právu. Jmenuji se František z Hohenstadtu. Zavraždil a okradl jsem náhodného člověka jen kvůli pár mincím, které jsem chtěl použít k zaplacení lékaře pro moji nemocnou ženu, která ..." pravil muž a než stačil pokračovat, obdržel pěstí od Jardy do tváře. Upadl na zem a krvácel. Neviděl už ani na druhé oko. "Přestaň ty svině žvanit." zazubil se Jarda a do chrčícího zločince si kopl.

"To by stačilo" Zakřičel Hugo a běžel si sednout na svůj trůn. Pokynul strážným, aby ležícího muže předvedli. Dva ozbrojenci s kopími uchopili Františka za ramena a s velkým úsilím způsobené mužovou vahou ho předvedli před vládce.

"Odsuzuji tě k smrti provazem za tvůj zločin. Trest bude vykonán ráno za úsvitu. Odveďte ho do vězení" Dodal Hugo a rukou naznačil strážným, aby vězně odvedli z místnosti.

"Odpusťte mi" zaznělo přes rozbitá ústa, když ho odtahovali pryč.

"Buďte vítáni na mém hradě. Několik dní zde můžete pobýt a pak pokračujte svou cestou. Můj sluha vám ukáže pokoje." Sluha se rozeběhl a požádal oba dva, aby šli za ním do útrob hradu.

"Drahý pane, dovolte mi nabídnout vám naše služby. Rádi bychom se stali členy vaší ozbrojené družiny" Požádala při odchodu ještě Renata a usmála se. Otočila se a rychle utíkala za Jardou a sluhou, který chvatným krokem kráčel úzkými chodbami hradu.

Sedlák se po dni v alkoholovém opojení rozhodl trošku prospat a lehl si do svých kožešin. Cítil vůni z lučištnice, která tam nad ránem ležela a pořádně přivoněl. Najednou ho na stehně něco zastudilo a on našel v kožešině dýku, kterou tam musela lučištnice zapomenout. Posadil se a nůž omotaný koženým řemínkem si prohlížel.

Mnich, který opustil svůj klášter se toho rána dostal do hradu, kde hledal útočiště na noc. Brouzdal po ulicích hradních města a občas nějakému člověku, který přiběhl k němu, požehnal. Když spatřil, jak ozbrojenci vedou téměř nemohoucího muže a hodili ho do vězeňské kobky, vycítil možnost, jak přečkat zbytek dne. Přiběhl ke mřížím kobky a snažil se s vězněm navázat řeč. Chtěl mu ulevit od jeho hříchů. Vždyť to je jeho povinnost.

"Nech mě být, mnichu" zasyčel směrem k muži na druhé straně mříží vězěň "Takového, jako ty jsem včera podřezal, jsem tady právem a ty mě nepomůžeš." Dořekl tiše, téměř jakoby pro sebe Frantšek a hodil po mnichovi řetízek s křížkem, který vztekle strhl ze svého krku. Mnich ten přívěsek okamžitě poznal a začal lapat po dechu. "Koho jsi zabil?Proč? Jak? Kde jsi vzal ten přívěsek?" Zakoktal mnich na vězně.

Jeho srdce bilo jak smyslů zbavené. Jeho přítel je mrtvý. A on se snaží pomoci jeho vrahovi.

"Vzal jsem mu to z krku, když jsem ho podřízl" dodal vrah. "Je mi to líto" a otočil se zády k mnichovi smřený se svým osudem.

Mnich se nechápavě díval na vraha a na známý křížek, který po něm hodil. Z očí mu tekli slzy. V modlitbách seděl u mříží tak dlouho, dokud neusnul. Byla temná vlahá noc a přes mraky nešlo saptřit žádné hvězdy na obloze. Blížilo se ráno...

Měsíc se blížil k vrcholu své noční poutě po hvězdách, když se mnich celý prokřehlý probudil zimou a bolestí. Zdrcený ztrátou milovaného bratra seděl v tváří tvář jeho vrahovi a přes vlhké oči viděl jen rozmazanou siluetu postav, které ho probudily. To na dohled od vězení, aby každý zločinec dobře viděl, dva katovi pomocníci začali stavět z hrubých klád a prken pódium pro představení, které se za rozbřesku odehraje. V hlavní roli bude kat a zločinec, také probuzený tím lomozem.

"Snad to bude rychlé, tak jako smrt tvého bratra" řekl vězeň skrz mříže a se strachem v očích hleděl směrem ke stavěnému pódiu. Mnich se probral z modliteb věnovaných jeho kamarádovi a poklekl na zem. Ruce provlékl skrz mříže a podával odsouzenci přívěšek s křížem, který ukradl své oběti. "Vem si jej a pomodli se se mnou. Připrav se na svou další cestu" Vybízel mnich vraha a přemáhal svou bolest z úkolu, který mu Bůh dal. Zkouška, kterou musí podstoupit, je opravdu těžká. Jak má jen odpustit někomu, kdo zabil jeho nejbližšího bratra? Proč Bůh propojil jejich cesty? Ty otázky se mu honily hlavou celou noc.

Vězeň uchopil do své dlaně kříž a políbil ho. Poklekl k mřížím tak, aby byl mnichovi co nejblíž, a nahlas se začal modlit. Mnich nevěřil vlastním očím. Tak zbožný člověk znalý tolika modliteb spáchal takový hřích! Když po několika minutách modlení pronesl František "AMEN", podíval se na mnicha, který celou dobu tiše odříkával modlitby s ním. "Odpusť mi, jestli můžeš. Já to udělal ze zoufalství", vyřkl se staženým hrdlem František. Když se díval na mnicha, viděl za ním, jak konstrukce roste a prkna a trámy začínají jasně tvořit siluetu oprátky. Vzpomněl si, jak byl jednou účasten popravy zloděje, který se na laně dusil skoro půl hodiny, než vydechl naposledy. Mnich, jako by odtušil z Františkových očí, nač myslí, neboť strach jde v očích přečíst snadno, jen tiše hlesl: "Bůh je milostivý pro každého, kdo jde jeho cestou. Snad tvá cesta bude rychlá a bezbolestná". Poslední slovo řekl s velkým důrazem a uchopil Františka za ruku. Druhou rukou mu udělal na čele malý křížek a zvedl se. Narovnal svá bolavá záda, nasadil kapuci a otočil se směrem, kde byla hradní brána, aby se vydal na další cestu. Po ujití několika kroků, se ještě zastavil a otočil směrem k cele. Viděl, jak odsouzenec stále klečí s křížkem u rtů a tiše se modlí. "Odpouštím ti"! Zakřičel k němu. Otočil se a vydal se vstříc chladnému ránu. Jeho pouť bude ještě dlouhá a náročná. Následující týdny bude mít pěkně prošlapané nohy.
Kterým směrem se má mnich vydat dál? Přes hustý les, díky čemuž ušetří dlouhé kilometry chůze, nebo má jít po kupecké stezce a doufat, že ho třeba někdo veme na povoz?

Sedlák spal tu noc neklidně. Stále měl před očima krásnou lučištnici i hrůzu z nálezu svého kamaráda a jeho téměř jistou smrt. Probudil se celý promočený a když sebou prudce škubl, pořezal se na dlani o ostří dýky, kterou nalezl ve svých kožešinách. "Olízl si teplou krev z rány a mrštil vztekle dýkou proti zdi. Ostří čepele se zapíchla do obrazu jeho milé. Její krásný úsměv zmizel. Místo rtů byla rukojeť dýky. "Co jsem to provedl" rozeběhl se rychle k obrázku sedlák. "Odpusť lásko, bože, já jsem nechtěl" s brekem v hlase klel sedlák třímajíc v rukou zničený obrázek. Po chvilce mlčení vstal, z rámu vyrval obrázek a vložil si ho přeložený do vnitřní kapsy své košile. "Budeš navždy se mnou" pomyslel si v duchu. Sebral dýku, dal si ji za opasek, z truhly v rohu sebral pár svršků a vyšel ven. Blížilo se ráno. Padala rosa. Vyšel vstříc domu souseda. Nevěděl co dělá, ale toužil to už dlouho své sousedce říct. Dlouhá léta, co s ní František žil, se mu líbila. Strašně u připomínala jeho ženu. Oni to nevěděli, jelikož se přistěhovali pár let po té, co jeho žena zemřela. Ale ta podoba byla velká.

Otevřel dveře a ty s tichým skřípotem udělaly prostor, aby se tam sedlák vkradl. Dlouho mlčky stál nad postelí nemocné ženy a sledoval, jak těžce sýpe. Její děti klidně spaly vedle ní. Chtěl ji pohladit po tváři. Natáhl ruku, a pak si všiml, jak se jí na krku hýbe velký krvavě hnědý nabobtnalý mokvající škaredý strup. Rychle ustoupil a jak se lekl toho, co spatřil, zakopl o nohu židle, která se převrátila a její pád udělal obrovský hluk umocněný dosavadním posvátným tichem. Žena se probudila a uviděla couvajícího souseda. "Rychle zmiz než bude pozdě" Zakřičela a otočila hlavou tak aby ho neviděla. Její krk byl celý posetý morovými nádory.

Sedlák vyběhl ven a za běhu ze sebe strhával šaty. Nahý doběhl do své chýše a vylil na sebe vědro ledové vody. Klepal se zimou a smutkem nad osudem jeho sousedů a jeho dětí. Nevěděl, co má dělat. Pohlédl roztřepaný zimou z okna, kde viděl siluetu hradu. V trávě se v záři měsíce krásně třpytila dýka, kterou odhodil společně s oblečením.

Rozednívalo se a na náměstí se začaly pomalu šourat davy zvědavců toužících spatřit katovu práci při útrpném divadle. František se nepřestával modlit a třásl se strachy. Jeho utrpení ztěžovaly výkřiky a posměšky lidí. Do tváře mu přistálo několik pěkně masitých flusanců od chudiny a pár shnilých rajčat. Přesto se ani nehnul a trpělivě rozmlouval s Bohem. Shnilá rajčata mu tekla po vlasech a kousky mu tekly přes rty. Nahnilá chuť se mu dostávala do žaludku a on se třásl víc a víc. V sílícím hluku davu lidí ani neslyšel, že se otevřely vrata jeho cely. Kolem paží ho uchopili dva ozbrojenci a s námahou způsobenou jeho váhou ho vyvlekli ven. Dav hučel a posměšky sílily. Jeden schod, druhý a třetí. Tři schody a byl na pódiu. Velký svalnatý muž s černou kápí přes hlavu ho převzal od stráží a pevným stiskem ho uchopil za rameno. "Pojď na místo ty svině" Zaznělo z úst kata a s odsouzencem zacloumala mocná síla katových paží, když s ním trhla, aby ho posunula na místo těsně pod oprátkou.

František upustil pod silou toho trhu z rukou přívěšek s křížem a rozhlédl se kolem sebe. Těch několik vteřin, než přejel pohledem celé nádvoří, se mu zdálo jako věčnost. V popředí chudina čekající, co z něj po smri servou, v povzdálí v oknech měšťané a na balkoně paláce král se skupinou ozbrojenců a lučištnicí, která ho zajala. Jejich pohledy se protly a on pokorně pokýval hlavou na pozdrav. Lučištnice se chytla pevně zábradlí, o které se opírala a uhla pohledem.

"Tento muž byl za vraždu a okradení mnicha potrestán trestem nejvyšším a bude zbaven života" spustil hrubý katův hlas a jeho slova sílila, aby přeřval dav. "Bude oběšen. Máš poslední slovo" píchl rukou do žeber Františkovi a dav se náhle utišil čekajíc na poslední slova odsouzencova.

"Prosím Boha o odpuštění" řekl František a smířený s osudem udělal krok v před, kde byla oprátka. Nádvoří opět propuklo v hlasitý mumraj. Kat přistoupil k Františkovi a kolem krku mu utáhl oprátku. "Užij si to. Budu se snažit, aby to trvalo" Zašeptal kat a zachechtal se. Než stačil jakkoliv František zareagovat, kat škubl za lano a vyzdvihl Františka o několik centimetrů nad podlahu pódia. Provaz se zakousl do kůže kolem krku a bolestivě ho skřípla. František těžce zalapal po dechu a svým škubáním se rozhoupal. Hlava mu šla pod tíhou těla na stranu a provaz ho škrtil víc a víc. Když už se odstával do mdlob, kat povolil provaz a František s bolestivým žuchnutím dopadl na tvrdou dřevěnou podlahu. Ležel na boku v křečích a bolestivě sýpal snažíc se popadnout dech. Do tváře mu přistálo vejce. Než však stačil cokoliv dalšího udělat, kat opět škubl a vytáhl ho do vzduchu. Oči mu zrudly krví, jak mu praskaly žilky v očích. Jeho tvář rudla a on ztrácel vědomí. Poslední, co zahlédl, byla lučištnice sledující jeho utrpení.

Nastala tma. Poslední bolest. Víc už nic. Dav utichl a všude byla tma. Konec.

Náhle se probral ledovým chladem. To ležel opět na zemi a kat, aby ho probral z mdlob na něj vylil ledovou vodu. "Tak snadný to nebude" Zakřičel do davu a opět škubl tak, aby se František stavěl na nohy a mohl ho začít škrtit. František zbaven veškeré síly už nedokázal katovi pomoci a nechal se vytahovat, aniž by se snažil jakkoliv odlehčit škrtící smyčce kolem jeho krku. Cítil krev, která se řinula z krku potrhaného lanem. Cítil, jak odchází jeho duše k Bohu. Smířený s koncem se rozhodl odejít. Nebude bojovat. Nebude sebou trhat. Rudl a modral. Sýpal a dusil se. Kat přivázal konec lana kolem trámu a nechal dokonat poslední dějství tohoto představení smrti odsouzencovu tělu, které bezúprosně svou vahou zkracovalo přístup kyslíku do hlavy svého majitele.

Lučištnice se dívala smutně na ustávající pohyb těla na oprátce. Její druh ve zbrani ji chytl za ruku a snažil se ji pohladit. "Dej pokoj hergot" Procedila a odešla do komnaty, kterou včera od krále obdržela se svým společníkem.

"Citlivé děvče" pronesl král při pohledu na odcházející ženu a pousmál se.

"Stejným způsobem přišla o dva bratry. Nemůžete se divit" řekl stroze Jaroslav a sledoval rozjařený dav u pódia. Kat se uklonil nadšeným davům a odcházel po schodech pryč. František visící na provaze naposled otevřel oči a dav úlekem zmlkl. Kat se otočil. Prásk!

Lano pod Františkem prasklo a on opět spadl na tvrdou zem. Dopadl na záda a hlavou se bouchl o hranu trámu, který sloužil jako podpěra k oprátce. Krev z jeho hlavy se vsakovala do dřeva pódia.

Král vstal a zakřičel na strážné, aby zabránily katovi v popravě. Kat se chystal svou sekerou dokončit rozdělanou práci, ale v posledním okamžiku mu zamezil v seku jeden ze strážných.

"Tomuto muži Bůh udělil milost" Pronesl král a vydal pokyny svým zbrojnošům, aby odsouzence zavřeli do vězení. Král se otočil na Jaroslava a pronesl: "Snad bude veselejší, jejím bratrům to život nevrátí, ale aspoň nezavinila stejnou smrt někomu dalšímu. Vyřiď jí, že jste zváni na dnešní oběd" Otočil se a společně s několika zbrojnoši vešli do hradu.

Jarosav sledoval, jak se dav rozchází. Za vězněm těžce zkoušeným v několika posledních minutách hrůzy se opět zavřely dveře cely a on ležel napospas osudu na kamenné zemi pokryté slámou.

Mnich kráčel lesní pěšinou a tiše naslouchal zpěvu ptáků a dalších zvuků znějících z lesa od různých zvířat. V myšlenkách měl stále jeho rozhovor s tím vrahem, který mu uštědřil obrovskou ránu do srdce a připravil pro něj těžkou zkoušku. "Bůh nás podrobuje těžkými zkouškami" pomyslel si a dál našlapoval po měkké popadaným jehličím dlážděné lesní stezce široké sotva pro dva koně jedoucí vedle sebe. Čím víc se vzdaloval od kraje lesa, tím více lesní porost houstl. Tam, kde dříve bylo možné z lesní cesty sejít do hlubin stromového porostu, se nyní nedalo přes propletené houští a bodavé lesní keře ani projít. Byl rád, že vyšel za úsvitu a nestráví v lese více času, než je nutné. Když se nebude zdržovat, projde lesem během druhého dne, a ocitne se na přímě stezce vedoucí do města, které hostí velký koncil pořádaný jeho nejvyšším představitelem Urbanem druhým. Po hodinách chůze začal jeho žaludek protestovat hlasitým voláním o několik soust. Nedaleko, podle zvuků, které nyní slyšel, musí téct říčka. Tam se osvěží a nají. Ideální čas na svačinu. Sešel z cesty za zvukem říčky a prodíral se houštím, které se mu zasekávalo do jeho šedého hábitu. Jeden šlahoun od ostružiníku, který vyrostl více, než ostatní, ho škrábl přes tvář. Mnich chtěl zaklít, ale v posledním okamžiku se ovládl. Otřel si rukávem stékající krev z ranky na tváři a opatrně našlapoval dál.

Houština se rozplynula stejně rychle, jako se objevila. Po pár krocích od cesty byl les opět řídký a krásně průchozí. Mnich ucítil vůni čerstvých hříbků a lesní vlhko. Potůček tekl na dohled jeho zraku. Rozeběhl se po měkkém mechu a vůbec mu nevadilo, jak obtížně se mu běží. S každým krokem šel běh hůř a hůř a on si uvědomil, že se začal bořit do bláta pokryté zeleným mechem. Jednou nohou byl už po kolena zabořený a nevěděl, kterým směrem se má pokusit udělat další krok. Když ze všech sil vytáhl zaklíněnou nohu z vlhké země, pokusil se dosáhnout na větev u stromu. Musí to nějak přelézt po větvích. Jeho hábit byl nasátý vodou a těžkl. I přesto se vysílený mnich dostal na strom a zůstal sedět na větvi opřený zády o kmen stromu. S úlevou zavřel oči a naslouchal tichu lesa.

"Anděle Boží, strážce můj,
rač vždycky být ochránce můj:
mě vždycky veď a napravuj,
ke všemu dobrému mě vzbuzuj.
Ctnostem svatým mě vyučuj,
ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj.
Tělo, svět, ďábla přemáhám,
na tvá vnuknutí pozor dávám.
A tak s tebou ve spojení
ať vytrvám do skonání,
po smrti pak v nebi věčně
chválím Boha ustavičně.
Amen."

Kněz odříkal v mysli modlitbu a když řekl závěrečné slovo, otevřel oči a rukou provedl znamení kříže. Nahmatal opatrně, aby nespadl do mokré pasti pod ním svoji tornu, kterou měl kolem pasu a nahmatal kus plátna, v kterém měl zabalený chléb a sýr. Podíval se směrem k nebi. "Proč mě tak zkoušíš, pane?" řekl hlasitěji, než sám chtěl, a vztekle odhodil promočený rozdrolený chléb plný bláta. Jedinou nadějí byl jeho sýr, který mohl umýt ve vodě potoka. Opatrně jej vložil zpět do vaku a začal přemýšlet, jak se těch pár metrů k potoku dostane. Přehoupne se přes jednu větev na druhou z jiného stromu a bude tam! Skvělý nápad. "Díky Bože, za cestu" pro změnu poděkoval, že našel snadnou cestu až k břehu potůčku klikatícího se do stovek zatáček. Postavil se a opatrně udělal pár malých krůčků po široké větvi, která mu sloužila jako místo odpočinku a natáhl se rukama po větvi trčící z druhého stromu. Pevně se větve chytil a udělal rychlý krok. Mokrá blátem potřísněná bota však na ztrouchnivělém dřevě podklouzla a mnich se zřítil z výšky na zem. Rozmočený terén bažiny ztlumil pád těla natolik, že se mu nic vážného nemohlo stát. Mnichova hlava však narazila na v mechu zakrytou starou větev. Poslední, co mnich cítil, byla ohromná rána na zátylku a vlhko, které pohlcuje jeho tělo propadající se do temnoty mokřad. Náhle vše utichlo a nastala tma...

Sedlák svíral v rukou pevně dýku, kterou ztratila u něj lučištnice a běžel, co mu síly stačily s velkým vakem na zádech do hradu. V myšlenkách měl jen jednu věc- přijmout nabídku jeho zachránců a stát se bojovníkem. Snad tam ti dva ještě někde budou, pomyslel si když si z čela utíral pot. Když byl před hradní bránou, zvolnil krok. Nikdy před tím zde ještě nebyl. Celý život znal jen vesnici, les a pole. Majestátnost hradních věží a hradeb ho uchvátila. Sledoval ty na sebe naskládané kameny tvořící nedobytnou pevnost, jako by to byl div světa. Při průchodu hradní branou si povšiml, že na nádvoří dva lidé rozdělávají dřevěné pódium s šibenicí. "Tak už to má František za sebou" řekl s úlevou ale i s jistým tónem smutku v hlase a na chvíli se zastavil, aby nabral dech. Nohy ho bolely po náročném výšlapu do výšin hradního opevnění, ale při pohledu přes hradby viděl svou vesnici tak, jak nikdy před tím. "Nemá to zdaleka za sebou, příteli. Podívej se do vězení, dostal milost. Vítej" Ozval se známý hlas rytíře Jaroslava a jeho pevný stisk v okamžiku začal drtit sedlákovu ruku. "Tak přece se k nám přidáš, nebo si se přišel podívat jen na popravu? To už je pozdě. Byla ráno za úsvitu" Dopověděl ještě Jaroslav a zazubil se na sedláka. "Au, drtíš mi ruku" Zamumlal sedlák a když se vymanil ze sevření okamžitě si začal bolavou ruku masírovat. "Donesl jsem vám tohle" řekl a z pochvy připevněné k opasku vytáhl dýku patřící Renatě.

"A já doufal, že se k nám přidáš, škoda. ale díky za tu dýku" sebral mu ji z ruky a opatrně si ji zasunul za svůj pásek. "Měj se, musím jít. Máme povinnosti" Dodal směrem k sedlákovi a kráčel směrem kde, stálo několik dalších ozbrojenců a začal s nimi mluvit.

Sedlák se na skupinku chvíli díval a pak přišel blíž. Přemýšlel, bál se, hledal odvahu, ale pak to ze sebe vyhrkl tak rychle, že to ani sám nečekal:

"Stejně můj život závisí jenom na Boží vůli. Žití bez nebožky ženy, a teď už i bez možnosti být s Frantovou ženou, navíc bez úrody na zimu není životem, ale živořením. Oč je tedy lepší pobývat tu na matičce Zemi než žít na věčnosti s Pánem?! Chci se k vám přidat!" vyloženě zakřičel, až se skupinka zarazila a utichla. Sklopil hlavu a opět v bázlivosti, která ho provázela celým životem dodal: "Platí ještě tvá nabídka Jaroslave?"

Skupina ozbrojenců se při pohledu na sedláka se klopenou hlavou hlasitě rozesmála, ale Jaroslav zvedl ruku na znamení toho, aby se sjednal klid. "Toužíš-li se bít za pravdu Boží a za našeho vládce, toužíš-li stát po mém boku v davu nepřátel a nebojíš se smrti, rád tě přijmu" Vyšel směrem k sedlákovi, chytl ho kolem ramen a objal ho. Tlupa ozbrojenců se začala smát a bavila se v dalším družném rozhovoru. Jaroslav vzal sedláka s sebou do útrob hradu, aby tu novinu řekl Renatě.

Renatu našli v jídelním sále, jak živě diskutuje s panovníkem. Jaroslav tiše zachroptěl, aby si jich oba všimli a král se podíval Renatě přes rameno, aby viděl, kdo je vyrušuje. Sedlák byl z krásného vladařova obleku celý nesvůj a připadal si ve svých potrhaných šatech značně nepatřičně. Opat sklopil hlavu a něco zamumlal. "Co jsi to říkal?" řekl král a jeho hlas se rozezněl mezi kamennými zdmi. Jaroslav loktem píchl do sedláka tak, až poskočil v před a vyjekl. Lučištnice se rozesmála a svůj nakažlivý smích přenesla i na krále a Jaroslava. "Omluvte mě veličenstvo, jen jsem říkal že vás zdravím" vyhrkl rychle sedlák a uklonil se.

Král se dosmál a utřel si zavlhlé oči od smíchu. Přišel ke klečícímu sedlákovi a rukou ho přiměl vstát. "Dívej se na mě, jako na sobě rovného. Přítel mých přátel je i můj přítel" pronesl laskavě král a podal sedlákovi ruku. Ten ji uchopil a potřásl jí. "Jaroslave, koho jsi to k nám přivedl? Ten člověk neví, že vladaři se ruka netřese, ale líbá?" řekl naoko naštvaně král a cukali mu koutky. Sedlák to však neviděl neboť jeho hlava byla opět sklopená. "No nechme už té komedie, vidím, že jsi bázlivý muž" řekl král a poplácal sedláka po ramenou, aby se na něj díval. "Kdo jsi?"

Sedlák se ještě jednou poklonil a spustil: "Drahý pane, jsem Jiří. Do včerejšího dne jsem byl sedlák žijící ve vesnici pod hradem. Okolnosti mě však donutili opustit svůj domov a přijmout nabídku tady šlechetného Jaroslava a krásné Renaty" ukázal na lučištnici a ta se začervenala.

"Přinesl jsem dýku, kterou jsi zapomněla v mé posteli" Řekl s pohledem upřeným na lučištnici.

Král se rozesmál. "Vy dva jste.." nestačil doříct a do věty mu vstoupila Renata: "Nejsme, já v jeho přikrývkách přenocovala, zatímco on a Jarda se váleli po stole" zazubila se na oba dva a vzala si se stolu kus chleba, aby zajedla ostrou klobásu, kterou jedla.

"Pane, tento muž, který přišel o svého blízkého rukou toho zločince, kterému jsi udělil milost, je od nynějška člen naší party a proto tě prosím, aby jsi s ním zacházel, jako s námi dvěma." Řekl Jaroslav

Sedlákovi při těch slovech o milosti projela tělem zima. Všimli si toho všichni. Král se na něj podíval a řekl: "Milost jsem mu neudělil já, nýbrž Bůh. Přežil zázrakem vlastní popravu. Nemohl jsem jinak. Teď mě omluvte, čekají mě povinnosti" dodal, uklonil se teatrálně na své hosty dívajíc se na Renatě do očí a odešel.

"Pojďte se najíst, odpoledne vyrážíme na dalekou cestu" navrhla mužům Renata a na talíř si naložila velký kus pečeného masa.

"Tomuto rozkazu se rád podvolím" zazubil se Jaroslav a i se sedlákem se pustily do jídla.

Po hodinách rozmlouvaní se Jirka, teď už bývalý sedlák, rozhodl, že se bude snažit naučit co nejvíc od Jardy i Renaty. Uvědomoval si vážnost situace a věděl, že pokud chce žít ještě několik let, musí umět zacházet s mečem. Renata mu slíbila, že ho naučí s lukem, aby mohl zastávat v boji bezpečnější pozice, než bude plně připraven k boji muže proti muži.

Do místnosti vstoupil sluha a oznámil, že jsou očekáváni u krále. Počkal, až všichni vstanou a rukou jim ukázal, aby ho následovali. Když došli do dřevem obložené místnosti sloužící králi jako pracovna, na zemi klečel před králem vězeň.

V Jirkovi by se krve nedořezal. Renata se s Jardou na sebe podívali a chytli Jirku v poslední chvíli za košili, aby se nerozeběhl k vězni a neudělal nějakou nepředloženost, jako toho rána před jeho domem.

"Bůh tomuto muži udělil milost. Já však jeho činem pohrdám a myslím si, že se Bůh zmýlil." Tato slova rezonovala místností a každý, kdo ji zaslechl, se zamýšlel nad jejím významem.

František plný modřin a zranění viděl v těch slovech naději, že bude rychle popraven. Jiří doufal v to, že bude potrestán vrah jeho přítele. Renata se zhrozila, když si uvědomila, že toho člověka před krále přivedla ona a Jaroslav se těšil na další kolo, které snad kat už vyhraje.

"Avšak, nemám odvahu se protivit Boží vůli" dodal

František cítil úlevu i strach z toho, co přijde.

"Jak mám s tímto mužem naložit?" Podal král otázku třem stojícím před zločincem.

"Dovolte mi prosím, říci pár slov, než padne verdikt" vydal ze sebe těžce František a čekal na reakci.

"Nejsem si jistý, že zrovna ty máš oč žádat" zakřičel na něj Jiří.

"Klid přátelé" Udělal si pořádek v místnosti král.

Nastalo několikavteřinové ticho. Slyšet šel jen tlumený ruch hradní posádky z venku a těžký dech Františka.

"Každý máte právo říct, co máte na srdci.." Dodal král, sedl si na trůn, napil se ze sklenice vína a pozoroval skupinku před sebou. Těžce dýchajícího zločince třepajícího se v kleče na podlaze a Jaroslava, lučištnici a Jiřího, jak pozorují králův výraz.

Do nosu se mu vkrádala vůně levandulí a dalších bylin, které neznal. Otevřel oči a rozmazaným pohledem spatřil siluetu pohybující se nedaleko. Opět zavřel oči a nasál tu vůni. Ucítil palčivou bolest na hlavě. Párkrát zamžoural očima, aby se mu zaostřil zrak. Cizí neznámá žena oděná ve venkovském šatu stála nad ohněm a v kotlíku něco míchala. Byla krásná. Štíhlá a vnadná. Přesně taková, jakou si představuje každý muž. Když spatřila, že je vzhůru, jemně se na něj usmála. Poslala mu vzdušný polibek a zamávala mu. Nechápal kde je. Na šňůře venku viděl viset své šaty. Jeho šedý hábit se lekl čistotou. Uvědomil si, že je nahý. Mnich se probral z bezvědomí, které utrpěl při pádu ze stromu do bažiny . Špinavý a na pokraji smrti. Probudil se čistý, nahý a s v příbytku krásné ženy.